Po vyjetí nádrže se navigátoři střídají

10.11.2011

S Doubraveckým radioklubem, tehdy ještě v rámci Svazarmu, jsme najezdili spoustu kilometrů po blízkých i dalekých kopcích v touze nalézt místo (QTH), odkud by se co nejlépe šířily námi vysílané vlny. Nebyla to vždy selanka, protože dostat se až na vrchol kopce znamenalo často sjezdit celé okolí, než se podařilo nalézt tu správnou cestu. Tehdy jsme ctili jedno pravidlo: „Navigátor sedí vedle řidiče“.

Bylo to pravidlo rozumné. Příliš mnoho navigátorů způsobuje zmatky, neboť dva průměrní navigátoři mají tři až čtyři názory, kteráže cesta je ta správná. Což pak řidiče zbytečně rozptyluje od kličkování po polních cestách. V těch dřevních dobách byla totiž nejoblíbenějším tuzemským offroadem Škoda 105L.

To pravidlo však mělo svoji druhou polovinu: „Po vyjetí nádrže se navigátoři střídají“. Obsah nádrže byl tedy jakýmsi limitem důvěry ve zvoleného navigátora. Po jejím vyčerpání bylo zřejmé, že je třeba provést změnu. Zastavilo se, nádrž byla doplněna z kultovního kanystru, pozůstatku po americké armádě, byl vybrán nový navigátor, který zaujal místo vedle řidiče, a jelo se dál. Původní navigátor nebyl vyloučen ze Svazarmu a ponechán svému osudu uprostřed polí, luk a strání. Prostě se bez řečí posadil dozadu a svědomitě se připravoval na další střídání.

Proč jsem si na toto staré pravidlo vzpomněl a proč vám tady o něm vyprávím? Mám totiž takový pocit, že automobil Evropské Unie právě škytá na poslední výpary paliva. Nejedná se o tragedii. Pořád ještě máme automobil, zatímco jinde se jezdí na kole a ještě jinde i plahočí pěšky. Dokonce i nějaké to palivo v kanystru zůstává. I když ten americký jsme už raději zahodili. Zbytečně nám připomíná, kdože sem jezdívá dělat pořádek, když už si sami neumíme pomoct. Ale to je zase jiný příběh.

Pointa spočívá v tom, že bych nyní, po dolití paliva (rozuměj utažení opasků, zvýšení stávajících daní, zavedení nových daní atd.), očekával výměnu navigátora. Myslím, že je tu dost těch, kterým dosud nezbývalo než brblat na zadních sedačkách, že oni by to teď vzali trochu doprava.

Co myslíte, pane Barroso? A samozřejmě další. Nebylo by vhodné a slušné uvolnit místo vpředu někomu jinému? Přece svět tím nekončí a na vrcholek se chceme dostat všichni. Vždyť je odtamtud tak krásný rozhled.

publikováno na Neviditelném psu

Kauza Prunéřov – hloupost nebo zlý úmysl?

1.5.2010

Včera jsem cestou domů vyslechl na ČRo 1 – Radiožurnál plamenný projev pana Martina Bursíka o neochotě společnosti ČEZ použít při rekonstrukci elektrárny Prunéřov takzvanou BAT (Best Available Technology – nejlepší dostupnou technologii). Vzápětí na stejné téma hovořil pan Jan Rovenský (pozn. pro neplzeňské čtenáře: Je to tentýž pán, který zařídil několikaletý odklad dálničního obchvatu Plzně, vykoupený nakonec tunelem skrz navezený vrch Valík). Kupodivu jsem nezaznamenal, že by byl dán stejný prostor i druhé straně, aby mohla případně reagovat na vesměs emocionální argumenty zelených protagonistů.

Ponechám teď stranou spor, zda varianta prosazovaná zelenými aktivisty je v tomto případě skutečně použitelná (kvalita dostupného paliva) a zda by skutečně přinesla kýžený efekt (zvýšení účinnosti z 40% na 42% oproti variantě navrhované ČEZ).

Oblíbenou taktikou zelených aktivistů je zdržování pomocí žalob, obstrukcí, vypracovávání stále nových a nových studií a v neposlední řadě i blokád a jiných „diverzních“ akcí. Důsledkem je pak prodloužení trvání stávající situace. Jako příklad může sloužit shora zmíněný, minimálně pětiletý odklad realizace dálničního obchvatu Plzně, jehož důsledkem byla téměř permanentně ucpaná Plzeň a 180 000 přidušených občanů.

V tomto případě byla taktika bývalého ministra životního prostředí pana Jana Dusíka zcela jednoduchá. Odložit rozhodnutí ministerstva tak, aby nestačila rozhodnout stávající vláda. Lze očekávat, že po volbách budou na pořadu dne zcela jiné problémy. Pokud volby skončí opět remízou (což podle vývoje preferencí považuji za dosti pravděpodobné), může se jednat i o roční nebo delší odklad a tedy zachování stávajícího stavu.

Pokud se chceme podívat, co takový odklad znamená pro reálné životní prostředí, nepotřebujeme k tomu žádnou vysokou matematiku. Prostou aplikací trojčlenky dojdeme ke zjištění, že během jednoho roku zachování stávající situace se do ovzduší dostane stejný objem SOx a NOx, kolik by zelenými navrhovaná technologie (teoreticky) ušetřila za 10-15 let. U TZL (tuhých znečišťujících látek) a CO2 je to o něco méně.

Čili aniž bychom se snažili proniknout do odborných diskusí o použitelnosti a reálné využitelnosti té či oné technologie, můžeme si udělat celkem jasnou představu o racionalitě zmíněných pánů a zelených aktivistů vůbec. Vzhledem k jednoduchosti této úvahy se domnívám, že se z jejich strany nemůže jednat o hloupost, ale již o zlý úmysl.

publikováno na Neviditelném psu

Hladové elektrárny

11.2.2009

Celkem souhlasím s výrokem pana prezidenta, ve kterém srovnává ekonomickou krizi s chřipkou. Snad bych použil spíše příměr k povodni. Také přijde kdy chce a zase odejde. Protipovodňová opatření jsou zpravidla stavěna na minulou povodeň a voda si svoji cestu najde. Tím naprosto nechci bagatelizovat citelnost následků pro postižené.

Nicméně se domnívám, že nemusíme jen pasivně čekat, až „voda opadne“, ale můžeme využít celkem unikátní situace, ve které se nacházíme, v náš prospěch.

Vláda se chystá investovat nějaké ty miliardy do oživení průmyslu. Kam s nimi? Rozhodně ne do kapes automobilového průmyslu. Alespoň ne přímou cestou, ať už prostřednictvím dotací nebo tzv. „šrotovného“.

Karel IV. stavěl hladovou zeď, my stavme hladové elektrárny. Samozřejmě, že jaderné.

V čem že spočívá unikátnost naší situace? Tak zaprvé je to veřejné mínění, které je jaderné energetice celkem nakloněno. Samozřejmě, že zůstává problém „ne na mém dvorku“, ale ten je, zdá se, řešitelný, jak názorně předvedl p. Tošenovský, v kauze výkupů pozemků v Nošovicích. Myslím, že nějaký pěkný bonus nebo paušál pro okolí plánované stavby, by dokázal pravé zázraky.

Další výhodou je, že jsme si v minulosti hystericky neodhlasovali žádnou legislativní překážku výstavby JE, jako např. v sousedním Německu a v neposlední řadě je to i ještě živá zkušenost s výstavbou JETE. V plzeňských Doudlevcích stále stojí 1000MW hala pro výrobu turbogenerátorů a podobných příznivých okolností je možné najít mnohem více.

Co by nám výstavba JE přinesla za profit? V prvém plánu jsou to tisíce pracovních míst, zvýšení energetické bezpečnosti, snížení emisí všeho možného (CO2 se bojím nejméně) a snížení cen elektrické energie. K dosažení toho posledního by bylo třeba rozbití monopolu ČEZu.

Snížení cen elektrické energie by bylo významnou vzpruhou pro celý průmyslový sektor a významně by zvýšilo konkurenceschopnost vozů na hybridní či elektrický pohon. To nám roztáčí vzestupnou spirálu, o které se světové ekonomice zatím jenom zdá. Malým příkladem může být přechod od CRT k LCD a plazmě.

Současně by bylo vyškoleno mnoho odborníků, kteří najdou uplatnění v rozmachu jaderné energetiky v celé Evropě, který je už na dohled.

Vím, že v předchozím textu je mnoho zjednodušených a nedořešených konceptů, ve kterých hnidopiši najdou žírnou pastvinu. Ale co takhle místo cest, jak něco nejde zkusit hledat cesty, jak by to mohlo jít?

publikováno na Neviditelném psu